PEOPLE CHANGE, LET THEM CHANGE.

Poslední dobou mám hrozně přemýšlivou náladu. Přemýšlím nad každým atomem lidstva, kreslím, jsem více uzavřená do sebe, více kreativní. Nedávno, týden zpátky jsem dost rapidně změnila vlasy. Co se týče barvy a délky, střih zachovávám prakticky stejný, protože nejsem kadeřnice a víc si na tý hlavě sama nevytvořím.

Já změnu vlasů celkem prožívám, ne tím emotivním smyslem, že brečím, když si omylem ustřihnu dvacet centimetrů, ale tím, že cítím nějakou změnu i co se osobnosti týče. Jinak bych se nerozhodla ostříhat.

Rodičům jsem se narodila pět minut před půlnocí a jsem téměř pondělní dítě. Téměř. Narodila jsem se na nějaký hloupý den učitelů a občas jsme měli kratší vyučování. Celkem výhody. Ráda tvrdím, že jsem dítě štěstěny, když něco chci, jsem schopná si proto dojít a štěstí mi většinou přeje. 

Přemýšlela jsem, že bych brzy natočila vlog Draw My Life, uvidíme. 

Tímto článkem i fotkou, chci dostatečně říct a vysvětlit jak jsem se jako člověk změnila už od raného dětství. Vyrůstala jsem a vyrůstám bez otce, od toho jsme s mou matkou odešly, když mi byly nějaké dva nebo tři roky. Tohle není žádný " Kdo jsem, kdo je má rodina " článek, takže bych to doopravdy nechala až do DML a jen pokud by jste o to stáli. Od té doby, co jsme od táty odešly jsme žily u babičky. Musím říct, že na tu dobu vzpomínám doopravdy ráda a cítila jsem a cítím větší pouto k tomu bytu tam, než k tomu kde bydlíme. 

Od mala jsem měla dlouhé blonďaté vlasy, až do doby, kdy mi bylo nějakých třináct, čtrnáct let. V tu dobu jsem poslouchala Tokio Hotel a začala frčet doba ema a emotivních "lidiček" a já se rozhodla si své po pas dlouhé vlasy nechat prostříhat, udělat si ofinu a obarvit konečky na černo. Musím říct, že z toho, co jsem měla na hlavě to bylo asi nejhorší. Začala doba, kdy jsem se chtěla lišit, podporu kapely jsem měla za zády a nikdo mě v skutku nechápal. Chtěla jsem být svá a stala se terčem šikany.  Ze začátku to byly nevinné narážky. Myslím, že jim ani tak nevadilo, že jsem svá. Ale to, že nejsem jako oni, že neposlouchám hloupé rádiové písničky, že se neoblíkám jako oni a znáte to. Teenagers, společnost, dav lidí, kteří vyvrhnou toho jednoho. Nenechala jsem se nijak odradit a tak jsem si prostě nosila, co se mi líbilo. Když mě černé konečky vlasů omrzely, odbarvila jsem to, poté zkrátila pod ramena. To byl moment mého života, kdy jsem poprvé okusila sebepoškozování a nedokázala vydržet být do půl druhé ve škole s mými spolužáky. Blogovala jsem o oblíbené kapele, sobě, nacházela takzvané internetové kamarády. 

 Většina lidí si myslí, že když se někdo rozhodne pro změnu a obarví se ze světlých vlasů na tmavé, tak je z něj nevyrovnaná osobnost, emo. Teda alespon dříve to tak bylo, doufám, že dnes už to tak není.  Upřímně, já tedy vycítila potřebu se obarvit z tmavé zpět na světlo, když jsem cítila, že se mnou něco není v pořádku. 

Teď si ukažme prstem na mě, protože jsem šla z téměř černé na tmavou nazrzlou blond. Upřímně, tentokrát to byla spíš změna z marnosti. Šest let jsem nosila tmavé a dlouhé vlasy. V dubnu jsem na twitteru nadhodila otázku " Myslíte, že by mi slušelo mikádo?" Hodně lidí mi psalo ať jdu do toho, dokonce jsem s Alyšou udělala dohodu, že se obě ostříháme. Ona to udělala, já zaváhala a nakonec do toho nešla. Musím přiznat, že dlouhé vlasy mi celkem chybí. 

Abych se dostala k jádru věci. Vůbec jsem se nechtěla bavit o nějaké oficiální přeměně v motýla díky vlasů, to ne. Chtěla jsem vlastně rozebrat jak moc se individuální člověk může změnit. 

Když si vemu, že jsem ve čtrnácti letech byla šikanována, nesnášela všechno okolo sebe, prožila si nespravedlivý rozchod s první láskou. Byla jsem jednoduše zatichlá dívenka s nadváhou, která trávila x hodin denně na počítači a hrála The Sims. Naštěstí a bohužel v jednom se v devítce šikana převrhla do extrémního bodu, já utekla ze školy a od příštího týdne jsem začala chodit na novou školu, kde mě kupodivu měli všichni rádi - a nebo to alespoň předstírali. 

Každopádně jsem přestala pociťovat stres a mohla se zaměřit na sebe, rozpovídala jsem se, začínala mít svůj názor. Až mi možná ego přerostrlo přes hlavu a já se začala chovat jako naprostá mrcha, na čemž se odrazil konec prváku. Začla jsem se opět bavit s mými starými kamarády, kteří bydleli/bydlí zde na sídlišti. Přistěhovali se sem noví kluci a já se opravdu nechovala pěkně, zidealizovala jsem si vše a žila v té představě a přitom lidi, kteří mě znali již od mých sedmi let, se pomalu ztráceli. Tím jsem se dost sama ztratila a najít člověka, kterým jste byli je neskutečně těžké. 

Jelikož tu nechci psát nějaký super extra životopis o tom jaký jsem. Musím říct, že jsem vyrostla v celkem sebejistého člověka, který je spíše vůdce než následovník. 

Za fasádou každého člověka, každé zdi kterou si vybudujeme, je člověk s city. A nikdo z Vás nemá právo ho jakkoliv soudit. 

At jde o tvar těla, vlasy, povahu. Každý žijeme život v kůži, která nám byla darována a myslím, že hledět si svého je absolutně důležité a jiná možnost ani není. Takže prosím přestaňte říkat ba i o slavných osobnostech " Je to děvka, hrozně se změnila ", jen protože už to není patnáctileté dítě. Každý z nás vyroste, každý z nás se změní v někoho jiného, někoho koho těžko poznáte. Uvnitř nás je ale stále to samé, to dobro, i to zlo.