Nad tímhle článkem jsem přemýšlela už delší dobu, je to něco jako dávat někomu kus kuráže a popostrčit ho k tomu, aby byl sám sebou.
Život není nijak milý, hodný a laskavý. Vytře s Váma ty nejhorší zákoutí a místa. Vlastně, udělá to, pokud ztratíte sami sebe, pokud nebudete tvrdě stát nohama na zemi a budete sebou nechat manipulovat.
Pak Vás bude čekat hora otázek "Proč se děje tohle zrovna mě?"
Já si je taky donedávna kladla, ale.. pak jsem si vzpomněla jak jsem se chovala já a přijímám ty rány s očekáváním, vím, že to nebylo všechno, že přijdou ještě horší věci.
Co jsem však chtěla říct je to, že často býváme souzeni za to kdo jsme. Hrajete na housle, posloucháte tuhle a tamhletu hudbu, oblíkáte se tak a takhle, máte kila navíc, jste moc hubení, chováte se tak a tak.
Upřímně mi je z dnešní společnosti naprosto špatně. Soudíte někoho, že je tlustý a pak, když spadne do anorexie, mu říkáte že je psychopat a blázen a měl by se najíst.
Já začla být souzena a šikanována, když mi bylo třináct. Nelíbilo se jim, co poslouchám. Nelíbilo se jim, že jsem na svůj věk až moc oplácaná. Dokonce se jim nezdálo to, že nosím rovnátka a brýle. A slízávala jsem to nejen psychickou šikanou, ale i fyzickou. Upřímně jsem byla taková ta moucha na stěně, která nemá příliš kamarádů a vlastně ani moc nechce. Vždycky, když mi někdo řekl, že jsem tlustá, odporná, že jednoho dne prasknu, kvůli tomu, že moc jím. ( Mám postavu značně po taťkovi, být po máme, tak začnu přibírat až za třicet let ) V hlavě jsme si furt opakovala, že to bude dobrý. Pak už jsem si přála, aby mi radši dali pěstí, než aby mě takhle přede všemi ponižovali. I na takové to strkání do tabule přišlo a já si přála umřít. Do školy jsem chodila zásadně pozdě, měla jsem napomenutí, třídní důtky za pozdní příchody. Často jsem šla raději ze školy dřív domu a řekla, že mi je špatně. Snažila jsem se často změnit kvůli nim, poslouchala jejich děsnou hudbu. Nepomohlo to, naopak to ještě zhoršilo. Ale furt jsem si držela svůj postoj, že nic mě nezmění a už vůbec ne jejich řeči. Základka byla pro mě až do devítky hrozné peklo. Naštěstí se celá věc vyhrotila, já utekla ze školy a začla chodit jinam, kde vše bylo v pořádku a ráda se s nimi vídám.
Na střední mi v prvním ročníku vyhrožovala jedna spolužačka, že mě zmlátí, protože si myslím, že jsem něco víc. Pravda byla taková, že jsem se začla více líčit, snažila se smát všemu, ale být stále tak trochu sebevědomá a nemít tu hnusnou minulost, kdy jsem prostě neměla štěstí na spolužáky. S tou holkou jsme si později sedly a bylo to v pohodě. Jen mě mrzí, že mi hodně lidí řeklo, že jsem namyšlená svině.
Když jsem rozjela fanklub a proběhlo několik srazů, myslím že přesně po prvním flash mobu ustalo to veškeré obdivování, které mi bylo dost nepříjemné. Dost lidí mi psalo a chtělo se se mnou kamarádit, ale já jsem člověk, který si k lidem musí najít cestu sám. Nemám ráda, když se o mě někdo stará, když na mě někdo tlačí. Tím přišlo od některých hodně pomluv, urážek. Ano, byla jsem obézní, vážila jsem nechutných devadesátčtyři kilo. Ale kurva, neomlouvám se za ten výraz, co je Vám po tom, kolik vážím? Investovala jsem každičký čas, který jsem měla a snažila se pro fanklub aktivně něco dělat. Což se o ostatních moc říct nedalo, kromě Elis. Ta dělala vždycky všechno na plný pecky a je tam momentálně ze všech nejdýl.
Mě by jen zajímalo, jak by bylo některým z Vás, kteří jste mě hejtovali na asku, přáli mi ať umřu, ať se konečně podřežu, předávkuju, ptali se jestli jsem si vzala už prášky, že jsem nějaká nerudná. Víte co, mě by docela zajímalo, jak by bylo Vám, mít neskutečnou potřebu ukončit svůj život, aniž by jste měli nějaký důvod, prostě popud. Zajímalo jak moc by Vám bylo, když by jste potřebovali pomoct a všichni by Vás strkali ještě hlouběji do té propasti. Víte co, jsem člověk, kterýho vážně neurazí, když mi někdo řekne, že jsem tlustá. Slyšela jsem to tolikrát, že kdyby mi to mělo ublížit, už jsem umřela na vyhladovění.
Ale jak sraka můžete říct duševně nemocnému člověku, aby chcípnul? Vždyť to je jako vzít člověku s rakovinou poslední šanci na to, že se uzdraví. Ta beznaděj.
Nikdo z Vás to nezažil, ale všichni jste máchali rukami a byli ke mě hnusní - a dost na tom, že jsem se "zbláznila", což je celkem diskutatibilní slovo, jelikož blázni jsme všichni, dost na tom přidalo moje nespaní, plánování srazů. Dala jsem Vám kus sebe aniž bych něco očekávala, teda.. rozhodně to nebyla nenávist.
Proč to tu píšu? Protože tam venku, u monitorů možná bude sedět osoba, která je šikanována ve škole, mezi kamarády, rodinou, neznámými osobami, kteří nemají ani odvahu se přiznat ke své identitě.
Vy, kteří se cítíte být nějak uráženi, sráženi na dno. Nepřestaňte zářit jako diamanty, nepřestávejte. Neztrácejte naději, jednoho dne odejdete ze školy, odstěhujete se ze školy, najdete si kluka, co vás neomezuje. Nebrečte pro toho jednoho, co je král školy a nosí se jako páv, najděte si lepšího. V moři je hromada ryb a tak je to i s klukama.
Nestyďte se za to, že jste homosexuální, já jsem bisexuální a nikomu do toho nic.
Neřešte, že Vás někdo ponižuje na internetu anonymně. On je ten, co se stydí sám za sebe.
Poslouchejte, co se Vám líbí. Noste jejich merchandise, zpívejte si nahlas. Neumíte tancovat? To není důvod, proč by jste nemohli chodit na diskotéky. Máte křivé zuby a vaší kamarádce se smějí za rovnátka? Podpořte ji, pořidte si ji taky. Většina lidí, kteří jsou známější. Niall Hora, Acacia Clark a spousta další je potřebovala, i já. Noste je jako modní doplněk. Pořidte si stylové brýle. Kašlete na ostatní.
Řidte se jedinou větou, kterou kdysi a kdosi řekl.
"Nesnažte se uspokojit ostatní, snažte se uspokojit sebe."
Komentáře jsou anonymní, pokud někdo chcete napsat Váš příběh, poradit. Nestyďte se, nikdy se nestyďte zeptat na to, co Vás zajímá. Buďte trochu blázni a jděte si pro to, co chcete!!
Napsat mi můžete taky na twitteru - twitter.com/mslahey a nebo na facebook.com/dauntless.nikol - je možné, že Vám ale odepíšu třeba o tři dny později, zprávy od cizích mi nechodí přímo do zpráv. :)
Be yourself and keep loving yourself! xox
